Odcházela jsem z autobusového nádraží se zvláštním pocitem. Věděla jsem, že opouštím své druhé (špatné) já, které se mi vrátilo do života. Byla to zkouška, ze které jsem nakonec dokázala odejít jako hrdina, ale o tom zas jindy.
Probudila jsem se do dalšího chladného dne s nepříjemným pocitem, který ve mně vyvolával nervozitu. Seděla jsem několik hodin v místnosti, která připomínala dobu komunistického režimu. Chyběli nám soudruzi a soudružky, kteří by poctivě zapisovali každou vyslovenou větu. Soudružkou jsem byla tak trochu já, jestli si to mohu dovolit říct s humorem a nadsázkou. Po dlouhé době jsem si zapisovala každé slovo, myšlenku a pozorně jsem poslouchala všechny analýzy a moudra, které mi otevíraly nové obzory. Dlouho jsem přemýšlela nad svým jednáním a chováním v posledních několika letech. Jedna metoda vysvětlila každou situaci, kterou jsem zažila. Není překvapením, že vše vychází z výchovy a dětství. Zakleté vzorce, které jsem slýchávala jako dítě, se mi dostatečně vryly do paměti, aby nadělaly pořádnou paseku, ale nebyla jsem v tom sama. Ostatní na tom nebyli o moc lépe. To není útěcha, ale víte, jak to myslím.
Po dlouhé osvěžující procházce a pár kostkách nechutného tofu, jsme seděli na gauči. Prohlížela jsem si Instagram, který mi ukázal pár fotek nastrojených obědů, ze kterých se mi chtělo brečet. Naposledy jsem totiž takovou břečku, jakou jsem dostala na talíři, jedla ve školní jídelně u křesťanských sousedů, kde nám nad jídlem visel Ježíš a mně nemohla uniknout poznámka typu – „Tomu tady taky moc nechutnalo.“ Sestra mě samozřejmě káravým pohledem potrestala a následně vyhodila. Stejně bych se nevrátila.
Abych se vrátila k situaci, už dlouhou dobu si se mnou chtěl promluvit jeden člověk. Snažila jsem se tomu vyhýbat, protože nemám ráda situace, kdy na vás někdo naléhá. Tentokrát nebylo kam uniknout, a tak jsem si poslechla celý příběh, který odkryl, že jsem projekcí bývalé milované osoby a chovám se stejně jako ona. Důležitá však byla věta – „Když vidím, co děláš za blbosti, tak si říkám sakra, jak bych tě v tom rád zastavil, protože jsem si tím prošel a vím, že je to hloupost.“ Pokud máte rádi Duška jako já, tak vám naskočí v hlavě jediné – touha poMOCI.
Často nám naše matky, babičky, kamarádky, sourozenci říkají, že něco nemáme dělat. Snaží se nás chránit zuby nehty, aby se nám něco nestalo. Ovládají nás a přitom jim stejně unikáme mezi prsty, protože o to nechceme přijít. Nechceme mít mezeru v životním příběhu, který potřebujeme prožít, protože jak bychom pocítili štěstí, lásku, úspěch, kdybychom neprožili neštěstí, osamocení a neúspěch? Kde bychom viděli ten kontrast, který nás dokáže posunout dál? Co bychom z toho života měli, kdybychom žili na pohodlném obláčku? Čeho bychom si nakonec vážili?
A také je důležité si uvědomit, kde jsou hranice ochrany a kde kontroly.
