Seděla jsem v zakouřeném baru v cizím městě. Dlouho jsem nikde nebyla, a tak to pro mě byla příjemná změna. Nebyla jsem si jistá, jak celý večer dopadne, ale v tu chvíli to nebylo podstatné, protože jsem si užívala ten pocit, kdy se ztratíte v davu, a nikdo vás nezná. Hudba hrála nahlas, cigaretový dým během pár chvil pohltil celou místnost a gin s tonikem chutnal stejně dobře jako před pár měsíci, kdy jsem ho pila naposledy.
Lidé se bavili, tancovali a nestyděli se za všemožné kreace, které vytvářeli do rytmu hudby. Bavilo mě to, protože jsem nikdy nezažila tak uvolněnou atmosféru ve společnosti, která si na nic nehraje. Seděla jsem v rohu a pozorně jsem poslouchala, co si kdo říká. Jelikož jsem byla ve společnosti svých přátel, celá diskuze se nesla v duchu veganství. Je to celkem zajímavé, jak váš životní styl dokáže ovlivnit všechny aspekty vašeho života, dokonce i ty, které si nechcete připustit. V ten večer ale proběhlo více diskuzí, které mě překvapily.
„Jaké jsou tvoje sny?“ zeptal se člověk, kterého jsem viděla podruhé v životě. Poprvé jsem se musela nad svou odpovědí pořádně zamyslet, protože jsem věděla, že návštěva jakékoliv země to nebude, stejně jako kariéra nebo velký dům. Postupně jsem škrtala celý seznam v hlavě a řekla jsem něco, co bych sama od sebe ještě před pár lety nečekala. „Vím, že je to hloupé a někdo to bere jako samozřejmost, ale mně stačí být v rovnováze. Nechci být ani nahoře ani dole, chci si najít svůj střed a držet se ho jako klíště.“ Ten večer to nebyla jediná otázka, která mi dala zabrat.
Pozorovala jsem svoje okolí a postupně jsem začala zjišťovat, jak moc málo vím o lidech, kteří tu se mnou sedí. Říkáme si „přátelé“, ale každý z nás má kolem sebe neviditelný štít, který zakrývá naše slabiny. „We all live in our own little bubble.“ Usmíváme se, působíme arogantně, snažíme se vytvořit světový mír a přitom neumíme uzdravit ani sami sebe. Někteří z nás cestují, spí s cizinci na potkání, raději řeknou pravdu někomu cizímu, protože ví, že už se nikdy nesetkají, ale těm nejbližším to nepřiznají. Z arogantního muže se stane během pár chvil oběť společnosti, která není schopna ze sebe vydat souvislou větu. A vy sedíte a jste pyšní na to, že je to za vámi. To co bylo, už za sebou netáhnete. Je vám dobře, protože tu poprvé sedíte na místě, které říká, že si na nic nehrajete.
Když se zbavujete špíny, jde to těžko a trvá to. Dřete svou kůži tak dlouho, dokud se nevytvoří nová vrstva pokožky, která zahojí staré rány. Je to osvěžující pocit. Eufórie. Je vám báječně. Snažíte se vytvořit imaginární bublinu, která vám tento pocit svěžesti udrží. Držíte si svůj vnitřní klid tak očividně, že vám zamyšlený zrzek poví „Proč máš pořád takto zkřížené ruce? Nebraň se tak.“ Celý večer sarkasticky odpovídáte, protože to je ten styl, který umí chytře odrazit kohokoliv, kdo vám bude chtít narušit vaši bublinu. Je to opravdu to, co je pro vás správné? Můžeme kolem sebe stavět zdi a žít jako buddhistický mnich? Nebo spojit dvě cesty v jednu a vytvořit něco nového, kde budete spokojeni nejen vy, ale i vaše okolí?
