Místo úvah píšu básně. Po šesti letech jsem se do toho znovu pustila, ladně a přirozeně jako tenkrát, kdy jsem poprvé měla složit báseň ve škole. Místo vět vidím obrazy, které nahrazuji slovy. Vše adresuji svým přátelům a hlavně sobě. Možná i tobě. Každý si v tom umí najít svoje. Toto popisují i filozofové, kteří zkoumají virtuální vyprávění. Nic není ukončené a vše co je digitální, je stále proměnné. Můžeš to změnit ty a mohu to změnit i já. Jedno je však jisté, potěchu v tom najdeme oba. V józe se říká radost, ale stejně se mi víc líbí anglické slovo „joy“. Vždy když ho slyším na hodině, tak to ve mně vyvolá pocit, že mám být šťastná a že vše je proměnné a nic není stálé. Asi stejně jako náš život. Tento pocit jsem však před třemi týdny neměla. Vše bylo statické a hlubinné. Nespavost, děsivé sny a pocit prázdnoty, který mě obklopoval stejně jako paratexty.
Čtu o Faustomatu a souzním s postavou Niny. Někdo by to nazval bláhovostí, ale mně se představa toho, že všechno nemusíme vědět, líbí. Dny se táhnou, tak hezky. Najednou je vše stabilní, rutinní a já se vracím do studentských let, které jsem na vysoké neprožila. Raději jsem se zajímala o to, kolik práce jsem schopná zvládnout a jestli mi kariérní úspěch zajistí to, že si mě budeš vážit. Vím, že to občas čteš, a proto ti říkám sbohem. Jak řekla Lucie při mém posledním sezení – „A dělá ti to dobře? Potřebuješ tam ten balíček starostí? Co když ho zahodíme pryč?“ Už se stalo. Jsem jako čistý nepopsaný papír, který má stejně zakořeněný strach jako tenkrát, ale konečně jsem na cestě, která mi ukazuje směr, co mi dělá dobře.
Kdyby se mě někdo zeptal na otázku – „Co v tvém životě hrálo roli?“, tak to přirovnám k pastýři z knihy Alchymista. Ještě před pár měsíci jsem ji začala číst a už měla tušení, že jsem ji v práci nenašla náhodou. Víte, je docela zvláštní, že vás některé knihy zaujmou na první pohled, nebo na některé zrovna náhodou zbystříte svůj zrak. Všechny přichází ve správný čas. Stejně tak i Alchymista, Hejno bez ptáků, Musela jsem zemřít nebo Sběratel ztracených věcí. Ty názvy zní děsivě, ale vždy v nich najdeme poučení do života. Tenkrát jsem četla příběhy jiných dětí, abych utekla ze svého světa.
V noci jsem přemýšlela nad svou cestou, nemohla jsem z toho spát, ale chci to nechat náhodě. Tu by Adam zpochybnil stejně rychle jako romantiku, o kterou se prosí Nina. A co by na to teprve řekl John Cage, který využil knihu I’ting? A co bys na to řekl ty, kdybych dokončila poslední báseň, která začínající asi takhle:
Dospěli jsme velmi rychle,
a přece děti stále jsme
Zavřené ve zlaté kleci,
cizí ruce na těle
A cizí mysl,
v nás dále žije
A my bojujeme o místo
na tomto světě
v srdcích jiných
…
A nemluvím jen za sebe, ale také za tebe. Však ty víš,… Přece jenom čteš každý můj článek. To mi nedalo spát, abych si to nezapsala. Malá melodramata obyčejných dní, kdy hledáme klid v trávě a stereotypu, kterého se děsíme víc než smrti, avšak teď je to náš nejlepší přítel. Přítel stereotyp, který nám dává chvilku klidu a naději, že po splnění povinností, které jsme si nevybrali, náš čeká něco lepšího. Kdo ví? Bude to podle našich představ? A až se vrátíme, budeme „perfektní“?
Co si pod tím pojmem představuješ? Já být sama sebou. Nevím, co to znamená. Nevím, jestli budu učit jógu a dál psát nebo se hrabat v hlíně, ale vím, jak se u toho budu cítit. Neumím to popsat, stejně jako když mám rozvést složitou definici ze skript, ale i tak mám jasnou představu, co to znamená. Perfektní je stejně abstraktní pojem, jako představa všech, kteří si nás idealizují do svých škatulek. Stejně jako jsem si idealizovala já tebe, stejně ty si idealizuješ mě. Nechtěla jsem ti věřit tu změnu, která celou dobu byla tvojí podstatou. Teď to mám před sebou. Musím utéct a opustit vše, abych se vrátila domů. K sobě a na toto území, které si mě bude muset dát do jiné škatulky, abychom spolu mohli fungovat.
