Trochu s ostychem jsem šla sama na přednášku od neziskové organizace Nevypusť duši, do které jsem se i před pár dny nadšeně přihlásila po zhlédnutí videa z TEDxWomen, kde se o této organizaci mluvilo. Přednáška byla na téma, které se dotýkalo komunikace s duševně nemocnými. Začáteční sehraná scéna nás všechny pobavila. Kdo se alespoň jednou setkal tváří v tvář s duševně nemocným, nebo naopak duševně nemocný byl/je, tak pochopil, že komunikace mezi takovými lidmi je velmi obtížná a nepříjemná pro obě strany. Obzvlášť pokud si dotyčný neuvědomuje, že nejedná se sobě rovným. Duševně nemocní lidé jsou tak trochu křehčí. Asi tak jako když vás přepadne chřipka, ale stejně jdete s kamarády na akci, i když víte, že se nebudeme moci bavit stejně tak jako vaše okolí.
První velké téma, které se na přednášce otevřelo, byly mýty o duševně nemocných. Je jich opravdu nekonečné množství, asi stejně jako fobií. Nejdůležitějším zbořeným mýtem však pro duševně nemocné je, že jít k psychologovi/psychiatrovi není ostuda. Je to celkem běžné a nikdo vás za to soudit nebude. Stejně tak jako si říct o pomoc svým blízkým, i když si v té chvíli myslíte, že na světě nikoho nemáte. Během přednášky se zvedalo mnoho rukou a bylo vidět, že se sešlo opravdu hodně lidí, kteří se o tuto problematiku vážně zajímají nebo s duševně nemocnými mají své zkušenosti. Jeden z opakovaných dotazů byl ten, jak se máme chovat, pokud duševně nemocný je náš přítel/kyně, matka nebo nejlepší kamarádka. Univerzální odpověď, která zazněla v prostoru, byla, že pokud takového člověka ve svém životě máme, musíme si nastavit hranice, které jsou snesitelné pro oba. Pokud nám však takový vztah nic nedává, ale jen bere, není zdravé v něm setrvávat. V horších případech je lepší poskytnout odbornou pomoc, nebo rozhodit sítě mezi příbuzné, kteří se o tohoto nemocného budou starat střídavě.
V komunikaci s duševně nemocnými je důležité si zachovat empatii, projevovat svůj zájem a snažit se nebagatelizovat jejich problémy, protože duševně nemocní, ať už se bavíme pouze o depresi, mají svůj svět, ve kterém žijí. Přesvědčovat je o své pravdě nikdy nepomáhá a akorát je to dostává do více tíživé situace, která je jim nepříjemná. Snažit se ptát na jejich pocity, soucítit s nimi a podělit se s nimi o jejich obavy, je v této situaci mnohem lepší.
Další část přednášky se týkala tématu krizové pomoci, kde jsme měli možnost vidět různé odkazy, mapy a čísla na krizová centra, psychiatry a další jiné odborné pomoci. V místnosti, kde se přednáška konala „Café Práh“ se dokonce vybudovala kavárna pro duševně nemocné, kteří nezvládají pracovat tak dlouho jako jiní lidé. Tato organizace k tomu školí krizové týmy, které jezdí za lidmi, kteří si například nechtějí duševní onemocnění přiznat nebo naopak ho velmi rychle potřebují. Tato služba probíhá tak, že si váš příbuzný někoho pozve k vám domů a postupem času se s vámi tento tým snaží navázat kontakt a pomoci vám. Nebo naopak k vám jezdí vyškolený tým pravidelně, aby vás zkontroloval nebo vám pomohl, pokud to vaši příbuzní nezvládají (nemohou odejít ze školy, z práce apod.).
Poslední ponuré téma bylo o sebevraždě, o které se v naší společnosti moc nemluví. Řešila se otázka toho, jestli je možné zavřít člověka do psychiatrické léčebny ještě předtím, než se pokusí spáchat sebevraždu (respektive pokud o tom neustále mluví nebo se na to chystá). Odpověď byla ne, protože člověk má právo si vzít život, stejně jako ho mít. Celá situace se řeší až po pokusu spáchání sebevraždy, kde příslušný odborník vyjádří svůj názor na přizpůsobivost daného pacienta.
Celá přednáška pro mě byla velmi přínosná, a pokud máte v okolí někoho, kdo je duševně nemocný nebo duševní onemocněním trpíte vy, doporučuji vám tuto přednášku navštívit, nebo si alespoň přečíst jejich blog.
