Malá noc módy

Seš v posilovně a nechce se ti. Nechce se ti šlapat na rotopedu, nechceš zvedat ty „těžký váhy“, ke kterým ses v posledním měsíci dostala a taky nechceš dostat šanci překonat svůj strach, a nebo chceš?

Dostaneš zprávu. Prej můžeš dělat modelku. Tiše se zasměješ, protože se svými 162 centimetry bys mohla předvádět leda tak dětskou kolekci. „Co je to za fóry?“ říkáš si. V hlavě ti však běží malá krysa v takovém tom kolečku a říká ti, že to máš vzít. A ty se ji snažíš zastavit, dát jí tam prst, aby už přestala a ona běží ještě rychleji. Au. Sakra! Tak proč teda ne.

Najednou to začne. Koukneš se do zrcadla a zasměješ se. Udělat ze sebe něco snesitelného v záři reflektorů je pro obyčejného smrtelníka celkem oříšek. Díky zkouškovému máš malý roztomilý špíček, který ti pochválil kluk v posteli a už se neozval. Tvoje pleť se leskne jak nevkusný glitter a jediný na co jsi byla hrdá, je teď urážka. Sval sem, sval tam, prdel z ocele.

Snažíš se to zachránit. Piješ zelený šťávičky, aby jsi detoxikovala ten nános za poslední měsíc a přitom víš, že tvoje kamarádky se po každé přehlídce nacpou k prasknutí fast foodem. Takovej styl to je. Rychlý a zkažený. Jak to teda dělaj?

Nemáš ráda fashion eventy, protože ti to přijde jako největší bizár. Všichni se snaží být šik, a přitom na sebe nahází věci, co spolu mají společného leda tak vlastníka. Meze se nekladou. Připadá ti to „cool“, jen ten večer a pak vstoupíš. Hudba hraje a ty vyfasuješ ty nejkratší šaty a seš ráda, že máš hezký spodní prádlo. Jo a oholený nohy. Stejně se necítíš, protože si přijdeš, že bys byla moc na očích. A to introvert jako seš ty prostě nechce. Co tady vlastně dělám?

Foto: Ell Koukalová Tvorba: Adéla Mitrengová

Nehodnotíš. Seš ráda, že ses naučila správně chodit. Vůbec chodit. To je celkem dobrá vlastnost. Pamatujete si na své první kroky? Já ne, ale viděla jsem video. Rodiče si z toho málem učůrli, a teď po mě chtějí, abych měla diplom a dobrou práci. Paradox? Nemyslím si. Díváš se na ostatní modely a obdivuješ tu krásu. Všechno je krásné. Všichni krásní. Hudba je krásná. Za chvíli to začne. Trochu rudneš. Nemusíš mít ani tu růžovou hlavu, o které říkáš, že je to psycho a tajně si říkáš, že bys to nosila klidně i normálně. Bohužel Brno není přehlídkový molo, i když projít se po Hlaváku kolem sedmé večer v pátek ti ukazuje ty největší krásy, co tu můžeš najít. A když nasedneš na noční rozjezd, tak to teprve stojí za to. Roztrhané silonky, vyhrnuté sukně, samá „kráva a hajzl“ a ty. Sluchátka na uších, zabalená ve svém kožíšku, který není pravý, ale stejně to byl drahej kup. Vegan, co chceš.

„Dej si pozor na konec mola, není to vidět, ale je tam výstupek.“ Díky za info, teď určitě nezakopnu. Víte, co fakt nechcete? Vědět, že na tom dlouhém mole je nějaký blbý výstupek, o který se můžete přerazit. Někdy je totiž lepší nevědět, co vás čeká. Srdce ti začíná bušit, tváře ti rudnou a zároveň si s ostatníma holkama tancuješ do rytmu „Shutter Island“, abyste odlehčili situaci. Ať jdeš poprvé nebo je to běžná rutina, nervozita tam je a bude. Opona se stahuje. Jdeš na to. Hlava vysoko, nepřítomný výraz, krok za krokem a stovka objektivů. Máš radost, nevíš z čeho víc. Jestli je to tím, že jsi měla tu šanci, nebo jsi nezklamala Danielu, která byla nervózní víc jak ty, nebo to, že jsi nezakopla o ten slavný výstupek. Všechny holky, co jsem poznala chtějí slavit, přitom jsou stejně unavené jako ty. Stejně jdeš, ale do baru. Je to klidnější a jediný rozruch, co tam je, jsou mé kamarádky a mé růžové ombre na hlavě. Připíjíme si na mě, na ten večer a taky na tenhle svět. Nevím proč, ale řecky.

A co se tvorby týče, podívejte se sami. Sto lidí, sto chutí. Pro mě kolekce číslo jedna byla určitě ta od Jana Smejkala. Další tvorba, která mě zaujala, byla od Davida a Jitky Severových a Adély Mitrengové.

Foto: Ell Koukalová Tvorba: Studio Severa

Foto: Karolína Ryšavá Tvorba: Daniela Šindelková