Pomalu jsem vstala z postele a podívala se z okna ven. Vše bylo pokryté sněhovou vrstvou, která z obyčejné ulice udělala něco kouzelného. Ano, byla zima, ale z tepla domova to člověk nevnímal. Na stole se mi povaloval kus papíru s úkoly na dnešní den. Obvykle si nic takového nepíšu, protože to mám vše v hlavě, ale poslední tři týdny to byla nutnost. V mé hlavě jsem měla jedinou myšlenku – „Jak mám sakra udělat tu zkoušku?“
Tento semestr to byla docela bída. Už chápu ty naštvané tweety na školu, lenost mých kamarádů, kteří nejsou schopni odevzdat bakalářskou práci v termínu a podobné nesmysly, které se po nás vyžadují. Nedávno jsem četla jednu krásnou knihu, která popisovala situaci ve škole, kdy si žák stěžoval na přísnost některých učitelů. Ano, měl rád ty, u kterých nemusel hnout ani prstem, a naopak nesnášel zbytek učitelského sboru, který byl přísný. Když však zhodnotil situaci, uznal, že nejvíce látky si pamatuje právě u těch vyučujících, kteří na něj byli přísní a pořád po něm něco chtěli. A tak si říkám, že to malé peklo bude k něčemu dobré.
Mé poslední dny byly docela stereotypní. Jediné, co mě z tohoto stereotypu dokázalo vytáhnout, byla návštěva jógového studia. Nejen, že mi to pomáhalo se stresem, ale také mi ukázalo další pohled na mé trápení se školou. Víte, cvičení je fakt skvělá věc. Nikdy jsem nebyla úplně ten sportovní typ, který by dobrovolně něco dělal, ale v posledních třech letech mě to fakt chytlo. Asi stárnu.
Při mé poslední hodině jógy jsem měla možnost si poslechnout zajímavý text. Byla jsem v relaxační pozici, ale jako relaxaci bych to určitě nenazvala, protože mi přijde, že mé tělo je poslední dobou v pozoru 24/7, protože se bojí, že se mu něco stane. Během čtení jsem pozorně poslouchala a to, co mi utkvělo v hlavě, byla myšlenka na to, že se snažím stále „žít pro lepší zítřky“. Víte, zní to celkem romanticky, ale v praxi bych to přeložila jako #sorryjakoudělámtozítra nebo #sorryjakoalezítraselípvyspímapůjdetosamo. No a tak vznikne něco, co prostě sorry jako fakt budete odkládat hrozně dlouho a skutek utek. Samozřejmě, že se můžete lépe vyspat, nebo se pořádně opít a napsat něco skvělého, ale sorry jako takhle to fungovat nemá. Žít máte tady a teď, s tím co zrovna máte k dispozici a nečekat na to, že to zítra půjde líp. A proč? Protože jste si určitě včera řekli, že dnešní den bude určitě lepší, ale za pár hodin si řeknete, že zítra bude sobota a to je přece ještě „lepší“ den na to, si zaběhat, dodělat resty v práci nebo si uklidit byt. Ze soboty se pak stane neděle a z neděle zas pondělí.
Je šest ráno a už jsem cvičila, udělala jsem si snídani a teď píšu. A proč? Protože jsem si řekla, že žádný lepší zítra nebude a ten článek napíšu dnes.
