Ahoj, mohla bys nám o sobě něco říci?
Ahoj, mé jméno si můžete domyslet, protože to vůbec není podstatné. Tento rok studuji poslední rok na gymnáziu a doufám, že odmaturuji. Především však miluji sport, umění, vaření a mojí nejdůležitější prioritou jsou přátelé.
Jaké jsi měla dětství?
Na první pohled by se dalo říct, že moje dětství bylo spokojené, avšak opak byl pravdou. Už od tří let jsem si procházela osobním zlem s mými příbuznými, aniž bych o tom věděla. Bohužel toto peklo jsem zažila i v nejbližší rodině. Můj otec byl závislý na automatech, a proto se v mých šesti letech rodiče rozvedli. Upřímně si myslím, že tento krok byl jeden z těch šťastnějších, co jsem v rodině zažila. (Ano, sice jsem občas jedli celý týden to samé jídlo, jelikož jsme neměli peníze, ale tento tlak se postupem času uvolnil). Co je však podstatné říci, je ten fakt, že moje máma si v té době nedokázala udržet trvalý vztah a já vůbec netušila proč. Po pár letech mi došlo, čím to bylo. Obě jsme si prošly tím samým – zneužíval nás ten samý muž v rodině.
Kdy jsi poprvé zjistila, že něco takového je nepřípustné?
Bylo to po zhlédnutí z jednoho dílů „Soukromé pasti“, na který jsem měla zakázané se dívat, a já to přesto udělala. Později jsem si všimla, jak mě babička upozorňuje na to, ať se oblékám pomalu až ke krku a dávám si na všechny okolo sebe pozor.
Jak jsi prožívala svou první lásku?
Snažila jsem se toho kluka sbalit půl roku a nakonec se to doopravdy podařilo, a i když nám ostatní říkali, že nám to nevydrží, tak to vydrželo do konce tohoto roku a v době, kdy jsem si procházela vyšetřováním, byl mou největší oporou a později také jedinou. Prošli jsme spolu jak psychickým, tak fyzickým vývojem.
Jaké to bylo, když jsi musela na soudy a policii?
Záchvaty vzteku, strachu, ponížení a bezmoci, které jsem zažívala, byly na každodenním pořádku. Musela jsem dva roky užívat prášky na spaní a chodit na klasickou psychoterapii, kterou jsem ukončila až letos. Ve škole to pro mě bylo těžké, jelikož mi spousta lidí nevěřila, co se mi stalo. Dokonce mi vyučující psali špatné posudky na moji školní docházku, i když jsem byla premiant třídy.
Jak ses cítila po rozsudku?
U soudu na žádný rozsudek nedošlo, kvůli nedostatku důkazů, a proto jsem se cítila zklamaná, ponížená a měla jsem v sobě velký pocit nespravedlnosti za to, že ho neodsoudili.
Jak moc tě sexuální zneužití v životě ovlivnilo a ovlivňuje?
Ovlivňuje mě každý den a ještě asi bude, ale beru to jako součást sebe, ale i přes svoje zápory to má svoje klady – veškeré vzpomínky a bolest vyjadřuji v umění, a také se snažím být dobrý člověk.
Co bys doporučila ženám, které se staly obětí sexuálního zneužívání?
Z mého pohledu je to těžké něco doporučit, protože když jsem svůj případ ohlásila, tak se mi nikdy spravedlnosti nedostalo, a proto vám mohu pouze poradit to, že se nikdy nesmíte vzdávat toho, čemu věříte.
Potkala jsi ženy, které měly stejný nebo podobný příběh jako ty?
Spoustu. Až jsem se divila, kolik žen v mém blízkém okolí to potkalo. (A to neplatí pouze pro ženy).
Co je pro tebe nejdůležitější v životě?
Umění a přátelé.
Jaké máš sny?
Odmaturovat a odjet do zahraničí. Mezitím se naučit spoustu nových věcí, abych se mohla navrátit k umění a začít pomáhat lidem.
Co bys vzkázala ostatním?
I přesto že si svým peklem musíte projít sami, měli byste vždy být obklopeni dobrými lidmi, ať už je to rodina nebo přátelé.
