Jako malé dítě jsem dostávala lásku v podobě neskutečné ochrany, která mi nikdy nedovolila chybovat. Každá nástraha byla zpacifikovaná dříve, než mohla nastat. Nenaučila jsem padat, mít odřená kolena, šlápnout na střep, říznout se do prstu, mít vyražený dech, naletět někomu, říct něco hloupého, být na dně kvůli své hlouposti a mít pocit, že jsem se poučila ze svých chyb.
Bála jsem se světa, protože mi ho někdo nedovolil poznat kvůli vlastním zkušenostem, které prožil. Když totiž milujeme až moc, máme tendence někoho ovládat, snažit se mu dát to nejlepší a přitom ho vlastně omezujeme ve svévolném bytí. Stavíme mu zdi a vykládáme mu, co za tou zdí na něj číhá za nebezpečí a přitom mu tam nedovolíme vstoupit, natož nakouknout. Vytváříme mu pravdu, lépe řečeno iluzi, které musí uvěřit. Iluzi, která se mu nakonec zapíše v hlavě tak moc, že se jí nemůže zbavit. V tu chvíli přichází terapie. Terapie, kdy pochopíte druhého člověka skrze někoho, kdo jej nahradí. Prožijete si tu druhou roli, která vám ukáže, jaký problém nastal mezi vámi, co toho druhého děsilo a děsí, a proč se chová tak, jak se chová. Zároveň vás tento proces částečně osvobodí od té iluze, kterou musíte žít. Nakonec z ochrany se stává opora.
Vždy přemýšlím, kde je hranice sdílení se světem. Když jsem byla v předchozím vztahu, naučila jsem se veřejně vystupovat sama za sebe, protože jsem v tom druhém měla velkou oporu. Byla a stále jsem hrdá na to, že jsem Tereza Koukalová a mám možnost psát, co si myslím a co jsem prožila, protože když jsem hledala opravdovou pomoc, nenašla jsem pořádně nikoho, s kým bych se mohla ztotožnit nebo poradit. Tak vlastně začal můj blog. V poslední době poznávám spoustu nových lidí, kteří prožili různá traumata, která je ovlivnili natolik, že je ke mně něco přitáhlo nebo našli můj blog. Jsem ráda, že je kolem sebe mám, protože je to zdroj mé inspirace a lásky ke psaní. Dává mi to větší smysl a zároveň se mi otevírají nové dveře ke mně samé. Řeším si stále své osobní prožitky a jsem šťastná za svoji práci, kterou mám. Dnes jsem slyšela, že pokud je tam láska, tak se to děje. Já tu lásku ke blogu mám, nepotřebuji „lajky, srdíčka, oblíbenost“, stačí mi ten pocit, že jsem někomu otevřela ty dveře, pomohla mu, nebo mu ukázala, že to jde i jinak. Zároveň pomáhám i sobě. Vracím se tam, kde jsem doma, kde jsem já. Stále se za něco stydím, stále se ještě neprojevuji naplno jako mé přirozené já a stále přistupuji na staré programy, které mi rodina a společnost nasadila do hlavy, ale i tak vím, že teď jsem zas o krok dál, protože jsem měla možnost být součástí jedné hry, která mě naučila chybovat. Vždy když jsem se spletla, musela jsem jít doprostřed kruhu a oslavit spolu s ostatními to, že jsem to tak „posrala“. Řeknu vám, že tohle byste měli dělat všichni. Mít radost z toho, že občas něco „poserete“, protože víte, že to příště uděláte lépe. A také si uvědomíte, že ty pravidla co tu vedeme, jsme si vymysleli sami, i když každý z nás by si tajně přál, aby jeho svět byl nastavený jinak.
Vraťte se k sobě, než bude pozdě. Zničte něčí pravdy a žijte tu svou, protože ta jediná je ta správná.
