Návrat k sobě

Ráno se probouzím s dobrou náladou. Stále cítím bolest v zádech, ale není to nic, co by mi mohlo zkazit den.

Je šest ráno a venku se teprve rozednívá. Mé přírodou divoké vlasy si zamotávám do drdolu, který nosím tak ráda. Oblékám si svůj oblíbený svetr, i když je venku už poměrně teplo. Jen pro pocit. Neměla bych pít kávu, ale miluji její vůni. Miluji celou tu přípravu, kterou jsem se za poslední roky naučila, jelikož jsem měla možnost pracovat v kavárně. Je to láska na první pohled. Stejně jako psaní a jídlo. Dělám si svůj oblíbený „bowl“ ve všech možných kombinací. Je mi trochu studno použít takové slovo, ale žádné hezké slovíčko jsem zatím nenašla. A tak co mi zbývá. Usedám ke svému notebooku a pouštím si playlist na Spotify – „Mellow morning“. Jak výstižné. Pomalu ujídám ze svého bowlu borůvky a nibsy. Do nohou mě studí železné obruče od židle, ale usmívám se. Čtu si své oblíbené časopisy, dívám se na inspirativní obrázky, které mě uklidňují. Přečtu si pár marketingových článků, abych byla v obraze a zapínám si DVTV, u kterého se snažím umývat nádobí. Je čas cvičit. Po ránu mé tělo se mnou nechce spolupracovat. Ještě spí, nechce se mu. Já ho snažně přemlouvám a říkám mu: „Tak dělej, za chvíli musíš do práce. Nějaké to protažení tě nezabije a posilování už vůbec ne.“ Mé tělo se mi směje. Pustí mě jen tam, kam se mu zachce. Nechce se zbytečně namáhat. „Je ráno holka, všichni ještě spí. Co bys po mě chtěla.“ říká mi.

Dívám se do zrcadla. Kontroluji, co se na mě změnilo. Nakonec jdu do sprchy, která je přímo vařící. Jsem chladný typ, který se potřebuje prohřát. Představte si, že mě chcete obejmout, ale já jsem tak studená, že se leknete. Tak chladná jsem. Má tvář je stejně rozmrzelá jako já. Doslova chřadne. Je mi jí líto, ale snažím se jí pomoci, jak je to možné. Přijde mi jako propustná membrána, která všechny emoce a nemoci propouští ven, aby se každý mohl podívat. Moje reakce je jednoduchá. Vytvořím další vrstvu, která už propustit jen tak nepůjde. Pomalu tancuji po bytě a snažím se sesbírat všechny věci, které nesmím zapomenout. Na zapomínání jsem expert. Dokonce jsem zapomněla kdo jsem a jaká jsem. Celou dobu jsem hledala, kdo jsem a proč tu jsem. S tím se snad člověk narodí ne? Jak jsi to ty „kozo Terezo“ mohla zapomenout. Tu nejpřirozenější věc na světě. A tak se snažím rozpomenout. Každý den hledám malé střípky, které mi spojí vše, čím jsem. Dívám se na své příbuzné, kamarády a bývalé lásky, které mi ukazují, kdo jsem. Jsem jako ten kluk, co miluje hudbu? Jsem člověk, který miluje psaní jako moje nejlepší kamarádka? Nebo jsem žena, která by se rozdala pro druhé stejně jako moje matka? Jsem vším, co vidím kolem sebe. A je to krásné. Stačí si prostě vzpomenout a vnímat každý okamžik svého života.