Život podle konvencí

Máma mi vždy říkala, pořádně se uč, ať to někam dotáhneš. A já se učila, abych to někam dotáhla. A taky abych nezklamala mámu, tátu, dědu, babičku, strejdu, tetu a taky sebe. A pak to přišlo. Bylo mi jedenáct nebo dvanáct let, kdy jsem se poprvé snažila dostat na gymnázium a zaskórovat u své rodiny a všech okolo. Bylo mi už tenkrát jasné, že tam vlastně nechci a nikdy chtít nebudu, a víte co? Stejně tak jsem si tu přihlášku podala v sedmé třídě, a dokonce i v deváté. A stejně jsem se tam nedostala. A víte co? Já byla tak hrdá, že jsem donutila své rodiče, aby mi zaplatili ten nejlepší soukromý “gympl” v Brně, místo abych šla na chemickou průmyslovku.

Bylo mi 18 let a já odmaturovala s vyznamenáním. Cítila jsem se jako ta dcera, co splnila všechny náležité body v dosavadním životě. Samozřejmě měla přijít ta část svobodného života, kdy se dostanu na prestižní vysokou školu a budu plnit úkol skvělé dcery i nadále. Skutek utek. Kromě toho, že jsem na Masarykově univerzitě týraná jak pes, co nedostal měsíc nažrat, jsem na oboru, který mi dá možná tak Bc. před jméno.

Co vám budu povídat. Je to rok a je to tu zase. Snažím se zaskórovat ve velkoměstě. Kromě pár kil na víc, a o pár korun míň v peněžence, je to bída. Samozřejmě ve své zahleděnosti chci i nadále být ta, co plní kvótu dokonalého dítěte. Přitom si absolutně neuvědomuji svoji kvótu, a co vlastně chci já dělat. Proč bych nemohla jít něco risknout, proč bych nemohla být na volné noze, proč bych nemohla odjet kilometry daleko a splnit si své sny?

Protože tohle mi rodiče neřekli.

Protože tohle by se ostatním nelíbilo.

Protože bych přece nemohla být na sebe hrdá.

Protože tahle mi to nikdo nenaplánoval.

 

---

Předchozí

Není důležité, jak vypadáte, ale čím jste

Následující

Žádný správný příběh nekončí uprostřed