Jako malá holka jsem měla neustálou potřebu se někomu zavděčit – svým rodičům, svým učitelům na základní škole, svým spolužákům, svým kamarádům a svým bývalým přítelům, ale když mě tak zpětně napadá, nikdy jsem neměla potřebu se zavděčit sama sobě. Už jen to, že jsem si říkala, proč jsem tím marnila čas, naznačuje, že jsem svou nevděčnost k sobě se snažila hodit na někoho jiného. Samozřejmě, že každý z nás si hledá autoritu, které se snaží dokázat, jak je skvělý, ale nikoho nenapadne si položit otázku, jestli tato “autorita” za to vůbec stojí? Mám důvod ji obdivovat? Není to pouze má vysněná iluze? Dokáže mě opravdu ocenit? Nebo také nejsem už teď lepší jak on/ona?
Uplynulo dvacet let a já si teprve teď uvědomila že:
- se potřebuji zavděčit jen sama sobě
- mě stejně nikdo jiný neocení
- svůj úspěch nejlépe ocením/oslavím já
- já sklidím to ovoce
Nebuďte sobečtí, jen se zavděčte správným lidem, a nejdříve sobě!
