Dnes bych vás ráda nemotivovala, ale napsala článek na odlehčení, jelikož i já dnes odpočívám, i když jsem “naspeedovaná jak veverka” z filtrované kávy. Jak jsem řekla – odpočívám, a proto jsem si vytáhla svůj zápisník, kde mám schované všechny poznámky, co jsem chtěla psát a ještě jsem se k tomu nedostala.
Řekla bych, že to může být měsíc, kdy jsem po dlouhé době cestovala vlakem. Nasedla jsem do kupé se svým přítelem k jednomu klukovi, co byl zabraný do svého notebooku. Po chvilce jsem pochopila proč. Na protější straně jsem viděla věci cizích lidí, kteří se po chvilce vrátili a mávali ubrečené mamince z okna. Tenkrát mi to přišlo docela vtipné, jelikož bych si troufla říct, že jim mohlo být přes 25 let.
Po dramatickém rozloučení si oba sedli naproti nám a dívali se na film. Nic zvláštního, řeknete si. Ovšem po první půl hodině se tento pár začal líbat, šišlat na sebe, a dělat takové ty ohromně roztomilé věci hned vedle toho kluka. Podívala jsem se na nás a měla jsem chuť vytáhnout nějakou slečnu z jiného kupé a posadit ji k tomu klukovi.
Chudák malej “jarda” byl jak páté kolo u vozu a mě ho bylo tak líto, že jsem naše láskyplné vyjádření celou cestu omezovala, jak jen to šlo, jelikož jsem si vzpomněla na sebe, kolikrát jsem toto trpěla na vlastní kůži.
A proto netrapte osamělé pandy.
No nezbývá než doufat, že ten kluk třeba nebyl zas až tak opuštěnej. Třeba prostě jen momentálně.