Jako malá holka jsem nadávala na své rodiče, že mi upírají volný čas a kamarády. V této chvíli bych se nejraději praštila do hlavy, ale budu pokračovat skromně v psaní. Jak jsem dospívala a nekonečné množství volnočasových aktivit mě pohlcovalo, tak jsem byla naštvanější, vlastně nasranější. V té chvíli jsem projevila svůj první názor na věc. “Ne mami, já do těch houslí chodit nebudu a na balet ti taky kašlu.” Nejsem si jistá, jak to tenkrát bylo, ale vsadím se, že tohle byl ještě mírnější projev mého dětského já.
Avšak nutno říci, že jsem dosáhla svého. Znovu bych se ráda praštila do hlavy. Čas plynul a já si užívala každou chvíli se svými kamarády, kteří si rádi užívali každou volnou chvíli ještě volnější zábavou. A teď si říkám, co mě to naučilo?
- pít jako chlap
- zkusit trávu
- vyhrát taneční soutěž
- být nezajímavá
Nejsem kritická, ale s pohledem na věc zpátky, jsem se nenaučila vlastně pořádně nic. Po té přišlo těžké rozhodování, co budu dělat dál a já nevěděla, co si mám vybrat. Skončila jsem na gymplu a věděla jsem, že tohle jsem dělat rozhodně nechtěla. Po té jsem skončila na “umělecké” vysoké a zas jsem se praštila do hlavy, kdy se moje “já” poučí. A teď si říkáte, co tím chci naznačit!?
Uvědomila jsem si, že v té době, kdy jsem “donucené” koníčky dělala, jsem si vytvářela svoji osobnost, svůj názor, poznala jsem spoustu zajímavých lidí, které už jen z povzdálí obdivuji, jelikož oni svou, možná rodičovskou volbu akceptovali. Zjistila jsem, že pokud jsem měla menší okruh zájmů, věděla jsem, že jsem v té konfortní zóně a hlavně jsem poznala, co dělat nechci. Věděla jsem, že to pro mě naši dělají “s láskou” – obzvlášť když mi má mamka praštila do hlavy smyčcem. Věděla jsem, že mě to něco naučí a budu vyjimečná pro ostatní. A co mi z toho zbylo? Nic. Začínám od nuly. Je skvělé být ve světě, který nabízí tolik možností, tak proč nezkusit vše?
Pokud máte stejný problém – kdo jsem, kým jsem, čím budu, poradím vám jediné. Kýmkoliv.
Předchozí
Blogování je práce na plný úvazek
Následující
Šaty dělaj člověka
6 komentářů
Mluvis mi z duse. Nesnasela jsem chozeni do Starletu a dneska kdyz vidim nekoho poradne tancovat (ne takovy to „tancovani“ smrtelniku), tak si rikam, jak by muj zivot vypadal, kdybych tehdy nebyla blba. 😀
Nejvetsi zoufalstvi nastava ve chvili, kdy vidim svou mladsi segru, jak dospiva do tohoto veku a hrozne ji chci radit, aby neudelala stejny chyby jako ja. Akorat ze to decko ma svoji hlavu a ja muzu jen sledovat, jak na to vsechno casem prijde sama. 🙂
Chapu tvuj nazor na vec, ale co kdyby jsi touhle casti zivota neprosla ? Myslim, ze pro kazdyho mladyho cloveka je dulezite, aby tuto etapu prozil a prezil. Driv, nebo pozdeji, si Nase osobnost uvedomi, ze tento zpusob zivota mu nestaci, tak si zajisti motivaci a sve prvotni cile. To je cesta zivota a ta je u kazdyho individualni. Terezo, libi se mi tvuj blog, chtela bych poznat tu novou T.K
Tento článek mi připadá jako bych ho psala já
Tak to jsem ráda, že ti to tak připadá 🙂
